Vzpomínky na výměnný pobyt ve Francii

Každý rok mají studenti našeho gymnázia možnost zúčastnit se výměnného pobytu s francouzskými studenty. Nám byla možnost této aktivity nabídnuta na konci sekundy studia víceletého gymnázia.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Jak jsme se poznávali s Titouanem

Výměnný pobyt se skládá ze dvou částí, podzimní a jarní. Na konci září nás přijedou na týden navštívit Francouzi a na konci dubna zavítáme do Francie my, také přibližně na týden. Pro mě, tehdy ještě čtrnáctiletého, byla tato nabídka výborná příležitost, jak poznat nové přátele z jiné země a procvičit si studium angličtiny. I přesto, že jsem na možnost zareagoval hned třetí den, byl jsem už zapsán jako náhradník. To vystihuje obrovský zájem o tento kurz.

Naštěstí se spolužačka z pobytu odhlásila a já měl možnost kontaktovat svého nového kamaráda. Na dálku jsme si vyměnili několik informací o sobě a také dvě fotky, abychom se při příjezdu poznali. Já to měl jednoduché, můj Titouan pocházel ze smíšené rodiny, maminka byla černoška a tatínek běloch.

Francouzi mají trošku jinou kulturu, to je logické, proto mě při jeho příchodu do našeho bytu nepřekvapilo, že jsem ho musel k zutí obuvi vyzvat. Pozoruhodný byl též ranní boj o koupelnu, kdy na rozdíl od nás se tam Titouan v ranním spěchu zavřel, a než provedl ranní hygienu včetně použití nepřeberného množství kosmetiky, byla půlhodina pryč. Naštěstí jsme na místo srazu vždy dorazili přesně…

Během jejich návštěvy jsme absolvovali několik výletů po okolních památkách, Kutná Hora, Praha, ale i jeden den strávili v naší škole a zapojili se do výuky. Při hodinách angličtiny se vyloženě bavili a pro české žáky to bylo zpestření výuky. Týden s nimi utekl jako voda a my se těšili, až je vyrazíme v dubnu zase navštívit my.

 

Challans – nové tváře, nové zkušenosti

Stejně jako Francouzi, tak i my jsme dlouhou cestu napříč celým Německem a Francií absolvovali autobusem. Během cesty vládla dobrá nálada, ke konci však malinko stres z něčeho nového, neznámého. Naše studenty jsme znali, ale jak vypadají jejich blízcí, s kterými budeme týden sdílet dům, jsme nevěděli. Já jsem měl to štěstí, že jsem bydlel nedaleko školy ve městečku Challans, asi 50 km od 6. největšího města Francie, Nantes. První večer strávil každý student ve své hostitelské rodině, ve které si mohl pochutnat na místních specialitkách.

O Francouzích je známé, že si jídlo vyloženě užívají a na rozdíl od nás stráví u stolu více než hodinu, a to i v domácím prostředí během běžného dne. Já jsem byl přímo zahlcen několika chody, které se skládaly primárně z mořských produktů, jelikož Challans se nachází asi 20 km od francouzského pobřeží. Maminka dokázala anglicky vyslovit pouze ty nejzákladnější slova, proto jsem s ní musel komunikovat přes Titouana, jelikož jeho angličtina byla na dobré úrovni, srovnatelná s tou moji. V této věci spatřuji tento pobyt jako mnohem smysluplnější, kdy oba máme podobou slovní zásobu a v konverzaci se zároveň můžeme doplňovat.

Před dvěma lety jsem se zúčastnil výměnného pobytu v Německu, jehož cílem bylo procvičení němčiny. Ale mluvit německy s hostitelskou rodinou jakožto rodilými mluvčími po třech letech studia se nikomu moc nevedlo a stejně nakonec většina z nás hovořila anglicky.

I s námi byly pořádány nejrůznější výlety po zajímavostech z regionu Pays de la Loire, za zmínku stojí návštěva starého větrného mlýna, který byl stále funkční a zakoupit jsme si mohli mouku vyrobenou právě v tomto technickém unikátu. Kam jsem se nepodíval s ostatními spolužáky, tam mě rodina vzala o víkendu, jelikož právě ten patřil trávení času s rodinou.

Vyrazili jsme do největšího města oblasti, Nantes, kde jsme navštívili botanickou zahradu a také známou chodící sochu slona. Jsem rád, že jsem se do tohoto města mohl podívat ještě před vypuknutím uprchlické krize, před nedávnem jsem zhlédnul několik fotek stanového městečka v parku, ve kterém jsme se ještě před třemi lety procházeli. Koukal jsem, jak se takové hezké místo dokáže změnit. Ale to jsem malinko odbočil. 🙂

Nezapomenutelná byla též rodinná sešlost, které jsem se zúčastnil v sobotu večer. Nejenže Titouan a jeho sestra byli jediní, kdo tu dokázali mluvit anglicky, ale jako kdybych vypadal, že hovořím plynně francouzsky, si se mnou všichni příbuzní chtěli povídat a vyptávat se mě na věci, kterým jsem nerozuměl. Já jsem je musel slušně odmítnout jedinou francouzskou větou, kterou jsem se před pobytem naučil: „Je ne parle pas français,“ v překladu „neumím francouzsky“.

 

V jazycích už jsem jistější

Loučení bylo nejbolestivější částí pobytu, když odjížděli oni od nás, věděli jsme, že se v dubnu znovu uvidíme, avšak při našem odjezdu nám bylo jasné, že se většina z nás se svými hostitelskými studenty, s nimiž jsme si během dvou týdenních pobytů vybudovali jistý citový vztah, již nikdy neuvidíme. Nu což, kontakty na sebe máme doteď, avšak od té doby jsme je nevyužili.

Z důvodu povinné přestávky řidičů autobusu jsme během cesty zpět strávili asi osm hodin v Paříži. Navštívili jsme ty nejzajímavější památky a prošli jsme se po nejznámější francouzské ulici, Champs-Élysées. Se soumrakem však už o nás učitelé začínali mít strach, což završila naše cesta k autobusu, kdy při přecházení přechodu vypadla protijdoucímu pánovi z kapsy pistole, kterou vzápětí sebral a dal se do běhu. Co si o tom člověk má myslet, měli jsme štěstí, nebo smůlu? Od té doby už se v Paříži během výměnného pobytu nezastavuje. A pro naši bezpečnost a klidné spaní učitelů je to možná dobře, rostoucí počet demonstrací a nepokojů odlákají nejednoho turistu.

Celkově bych absolvování tohoto výměnného programu doporučil všem studentům se zájmem o cestování a studium cizího jazyka. Velice se mi na tom líbí možnost ubytování právě v hostitelských rodinách, kdy člověk má možnost hlouběji proniknout do života jiné kultury, která se například při běžných dovolených v hotelech nenabízí.

Po každém týdnu stráveném nepřetržitou komunikací se svým francouzským parťákem jsem na sobě pociťoval, že moje mluvená úroveň angličtiny se zvýšila a já použil své znalosti nabírané v předchozích letech.

Pro většinu z nás to zároveň byla první příležitost, jak navštívit cizí zemi bez přítomnosti rodičů a při cestování se dokázat spolehnout pouze sám na sebe, což považuji za tu nejužitečnější lekci do života!

Ondřej Štorek, 7. A