1. Boj proti nudě/ Já za 20 let

Úvahy o naší spořádané budoucnosti jsou zdánlivě snadné. Od malička je nám vtloukáno do hlavy, že významné jest studium, poté kariéra, máme okolo sebe stovky příkladů toho, jak peníze hýbou světem a že úspěšný je ten, kdo dobře plní roli, kterou mu společnost určila. Dalo by se říci, že chovat se podle tohoto příkladu je moudré. Ale stačí si jedinkrát přečíst Kerouacovo Na cestě, aby člověk nabyl neobyčejné závisti vůči beatnické generaci pro jejich přímý a přítomný styl života. Když se tento obrat udál i ve mně, musel jsem se ptát, co to svědčí o mém obvyklém životě, že mne právě Kerouac tak fascinuje, a co to svědčí o mé době vůbec.

Při hledání obrazu současné západní Evropy (ke které se tak rádi řadíme), popřípadě celého euroamerického světa, mne napadá jeden vskutku soudobý fenomén – nuda. Politika sociálního státu, jež se rozvinula po druhé světové válce, poskytuje takové záruky, jaké nebyly nikdy v dějinách ani tušeny. Starost o živobytí mizí, přesto strojovost a jednotvárnost života, zdá se, narůstá. Lepší prostředí pro vše obklopující nudu si lze jen těžko představit. A tak chodíme do práce, která nás nebaví, večery trávíme u televize a nakonec rezignujeme na všechno, kromě našeho bezprostředního prospěchu. Považujeme nudu za standard a divíme se, když se někdo o něco snaží, aniž za to má mzdu.

Je to paradoxní ve vztahu k tomu, že se podle mého názoru prožitek nudy dá řadit mezi otřesy, podobně jako Patočkův frontový zážitek, jakkoliv jsou nesrovnatelné. Nuda má potenciál vyprovokovat nás k činnosti. Děsí nás, že se mladé generace nechovají podle představ dospělé garnitury. Spíš by nás ale mělo děsit, kdyby se tak chovaly. Mládí, přes své nesčetné chyby, má dar vidět absurditu světa a nepoddat se. A dokáže-li to i nějaký dospělý, má velkou šanci být mladými respektován. O tom, jakým způsobem kdo proti nudě revoltuje, je nasnadě diskutovat. Důležité prozatím je, že vůbec revoltuje.

Když pak ve světle těchto úvah přemýšlím o vlastní budoucnosti, mám jen jediné přání – abych nepropadl nudě, abych nerezignoval na bytí nebo jak jinak to lze nazvat. V úvahách o věcech příštích snad ještě zřetelněji než v přítomnosti objevujeme, že to, co chceme, nebývá moudré a že moudré nebývá to, co chceme. Citátem Josefa Šafaříka: „Člověk je moudrý za tu cenu, že se již o nic nepokouší. Nejvíc životních moudrostí bylo proneseno nad hroby.“ Moudrost je produkt nudy. Už Sokrates proti ní bojoval slovy „Vím, že nic nevím.“ A tak mám-li nějaký plán ohledně své budoucnosti, je to boj proti moudrosti. Je to boj proti nudě.

Jiří Etrych, Gymnázium Pardubice, Dašická