1. Boj proti nudě/ Já za 20 let
Úvahy
o naší spořádané budoucnosti jsou zdánlivě snadné. Od malička je nám vtloukáno
do hlavy, že významné jest studium, poté kariéra, máme okolo sebe stovky
příkladů toho, jak peníze hýbou světem a že úspěšný je ten, kdo dobře plní roli,
kterou mu společnost určila. Dalo by se říci, že chovat se podle tohoto
příkladu je moudré. Ale stačí si jedinkrát přečíst Kerouacovo Na cestě, aby
člověk nabyl neobyčejné závisti vůči beatnické generaci pro jejich přímý a
přítomný styl života. Když se tento obrat udál i ve mně, musel jsem se ptát, co
to svědčí o mém obvyklém životě, že mne právě Kerouac tak fascinuje, a co to
svědčí o mé době vůbec.
Při hledání obrazu současné západní
Evropy (ke které se tak rádi řadíme), popřípadě celého euroamerického světa,
mne napadá jeden vskutku soudobý fenomén – nuda. Politika sociálního státu, jež
se rozvinula po druhé světové válce, poskytuje takové záruky, jaké nebyly nikdy
v dějinách ani tušeny. Starost o živobytí mizí, přesto strojovost a
jednotvárnost života, zdá se, narůstá. Lepší prostředí pro vše obklopující nudu
si lze jen těžko představit. A tak chodíme do práce, která nás nebaví, večery
trávíme u televize a nakonec rezignujeme na všechno, kromě našeho
bezprostředního prospěchu. Považujeme nudu za standard a divíme se, když se
někdo o něco snaží, aniž za to má mzdu.
Je
to paradoxní ve vztahu k tomu, že se podle mého názoru prožitek nudy dá
řadit mezi otřesy, podobně jako Patočkův frontový
zážitek, jakkoliv jsou nesrovnatelné. Nuda má potenciál vyprovokovat nás
k činnosti. Děsí nás, že se mladé generace nechovají podle představ
dospělé garnitury. Spíš by nás ale mělo děsit, kdyby se tak chovaly. Mládí,
přes své nesčetné chyby, má dar vidět absurditu světa a nepoddat se. A dokáže-li
to i nějaký dospělý, má velkou šanci být mladými respektován. O tom, jakým
způsobem kdo proti nudě revoltuje, je nasnadě diskutovat. Důležité prozatím je,
že vůbec revoltuje.
Když pak ve světle těchto úvah
přemýšlím o vlastní budoucnosti, mám jen jediné přání – abych nepropadl nudě,
abych nerezignoval na bytí nebo jak jinak to lze nazvat. V úvahách o
věcech příštích snad ještě zřetelněji než v přítomnosti objevujeme, že to,
co chceme, nebývá moudré a že moudré nebývá to, co chceme. Citátem Josefa Šafaříka:
„Člověk je moudrý za tu cenu, že se již o nic nepokouší. Nejvíc životních
moudrostí bylo proneseno nad hroby.“ Moudrost je produkt nudy. Už Sokrates proti
ní bojoval slovy „Vím, že nic nevím.“ A tak mám-li nějaký plán ohledně své budoucnosti, je to boj proti
moudrosti. Je to boj proti nudě.
Jiří
Etrych, Gymnázium Pardubice, Dašická