Já za 20 let

Do jaké míry jsou vyšší ambice zdravé, škodí příliš vysoké cíle?

Většina z nás sní o tom, že za zadaných 20 let budeme špičkami svých oborů. K takovému úspěchu je samozřejmě zapotřebí jistá míra ctižádosti a ambicí. Ale jaká míra ambicí a touhy vyniknout je ještě zdravá a co už je příliš? Kde je ona hranice? Nalézt správnou odpověď na tuto otázku je nepochybně velmi obtížné, ne-li nemožné. A kde ji hledat? Pomoci nám může zdravý rozum, ostatně jako při mnoha dalších situacích. Myslím, že je očividné, že jestli chceme být úspěšní a někam se dostat, musíme pro to něco udělat. Na druhou stranu platí známé pravidlo, totiž že všeho moc škodí. To se často týká třeba sportu. Když děti v předškolním nebo mladším školním věku trénují sedmkrát týdně, někdy dokonce i ráno, je asi něco v nepořádku. To se ještě znásobuje, pokud se do procesu zapojí přehnaně aktivní a ambiciózní rodiče svých potomků, kteří už vidí "kluka v nároďáku" a dělají všechno proto, aby ho tam skutečně dostali, mnohdy spíše dokopali, třebaže dítě nechce nic víc než se jen vyblbnout a zasportovat si s kamarády. Pak dochází k takovým situacím, že se zdánlivě dospělácké problémy, jako třeba syndrom vyhoření, týkají dětí, které ještě neumí vyjmenovaná slova. I tak daleko může chorobná touha po úspěchu zajít. Protože děti držící nejrůznější poháry a ocenění jsou jen jednou stránkou úspěchu.

Když se na problém díváme obecně, myslím tím celkový pohled na život, je mnohdy lepší nic neočekávat a nic neztratit, nebo být v lepším případě příjemně překvapen, než mít přehnané cíle a pak být zklamán. Musím ovšem uznat, že s takovým přístupem bychom jako civilizace asi nebyli tam, kde jsme teď. Zastávám názor, že naše společnost, jakkoli o její vyspělosti můžeme polemizovat, byla vybudována dříči, kteří pracovali po nocích, aby dosáhli úspěchu. Lidé jako Henry Ford, Steve Jobs, Albert Einstein jsou synonymy úspěchu na svém poli, přestože jejich kariéra zpočátku nevyhlížela zrovna růžově a byla plná zklamání. Podobné příběhy nalezneme i na poli sportu. Známý je citát baseballového velikána Babe Rutha: "Každý strike mě jen přibližuje k dalšímu homerunu." Neméně známá legenda Michael Jordan, který je mnohými označován jako nejlepší basketbalista všech dob, zase prohlašoval: "Minul jsem přes 9000 střel, prohrál jsem přes 300 zápasů, ve svém životě jsem selhával pořád dokola, a právě proto jsem uspěl."

Mé stanovisko je: ano, příliš vysoké cíle škodí. Jistě, z některých dětí se stanou mistři všeho možného, ale za jakou cenu? Za cenu dětství prožitého v šatnách, na stadionech, kurtech, trávnících a palubovkách. Ale co, dětem, které potřebují být stále aktivní a něco dělat, to třeba i vyhovuje . A obávám se, že bez tvrdého přístupu již od raného mládí a přehnaně vysokých cílů by lidská civilizace a lidské schopnosti a rekordy v nejrůznějších oborech nebyly zdaleka tam, kde jsou dnes.

Vojtěch Horák, Gymnázium Pardubice, Dašická