Síla lidskosti aneb střípky hrdinství sira Nicholase Wintona na Univerzitě Pardubice

Tyto emoce ještě prohloubila paní Milena Grenfell-Baines, dnes skoro pětaosmdesátiletá žena, jedna ze zachráněných dětí, která přijela do Pardubic, aby se podělila o svůj příběh. Víc než dojemnou zpověď ale její povídání připomínalo sérii duchaplných „provázků“ (odboček), jak by prý řekli Angličané.

Hned v úvodu své přednášky se dočkala bouřlivého potlesku všech přítomných, když se na své posluchače nevinně zadívala a řekla: „Víte, žiji v Anglii už pětasedmdesát let. Tak mi prosím odpusťte, že mi občas vypadne nějaké české slovo.“ Přitom její čeština byla bezvadná.

Paní Milena vyprávěla o vzpomínkách na transport do Anglie, o tom, jak se loučila s rodiči a vítala s novými adoptivními, o anglickém čaji s mlékem, který nejprve považovala za nepoživatelný, a proto ho místo pití raději vylévala, o slibu, které si s kamarádkou ve vlaku do Anglie daly a který zněl: „Nebudeme brečet.“

Velká část přednášky připadla vyprávění o Wintonově vlaku, speciálním historickém vlaku, který při příležitosti připomínky 70. výročí činu sira Nicholase Wintona vyjel z pražského hlavního nádraží a vezl 22 ze zachráněných dětí do Londýna, kde na ně čekal samotný Winton, nenapravitelný optimista a muž šlechetných vlastností, který letos oslaví úctyhodné 105. narozeniny.

V posledních minutách, které byly přednášce vyhrazeny, přišly na řadu dotazy, na něž paní Milena s vstřícností a ochotou odpovídala. Poslední otázku pronesla jedna zahraniční studentka, kterou zajímalo, jestli se paní Milena cítí být víc Češkou nebo Angličankou.

Odpověď zněla: „Cítím se být Češkou svou duší, a Angličankou kulinářským umem.“

 

Anna Musilová