Gymnázium, Pardubice, Dašická 1083
Zřizovatelem školy je
Pardubický kraj
facebook
facebook
instagram
facebook
facebook
facebook
vice
domu
menu
hledani
// Google Analytics vlozil MV // end of Google Analytics vlozil MV

Almanach k 90. výročí vzniku školy: vzpomínky absolventů

rekonstruováno z archivu webu gymnázia:

Ó, má studentská léta

Někdo by je označil za sladká, jiný za trpká. I když bych je měla mít v živé paměti, nevím, který přívlastek zvolit. Škoda, že o cestě do hlubin študákovy duše jsem nemohla psát o šest let dříve.

Pamatuji si, že jsme byli plni ideálů (o které jsme časem přicházeli) a náhlé nezávislosti. Nemyslím jen rok zvratů ve společnosti – rok 1990 – ale i můj „nástup do tohoto ústavu“, kdy se vztah žák – učitel obrátil o 180°.

Má studentská léta byla poznamenána neustálým pohybem mezi školou, plaveckým bazénem a nejrůznějšími jezery a rybníky. Samozřejmě to nebyl pohyb jediný. Často to klokotalo a vřelo i mezi mnou a jednotlivými kantory, ale bylo by nespravedlivé, kdybych nenapsala, že těch kladných přístupů k mým častým mokrým vlasům, rýmě a absencím ve vyučování bylo vícero. Některé učené hlavy, které nade mnou bděly, mi vycházely všemožně vstříc. Našla jsem mezi nimi pomocnou ruku v otázkách nejen fyzické přípravy, ale i duševních a psychických.

Po velmi úspěšném zdolání maturitní zkoušky a velmi neúspěšném zdolání přijímacích zkoušek na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK jsem celý jeden rok plně podřídila orientačnímu potápění. Přemístila jsem se do Liberce, lopotila se ve vodě a našla si místo na ZŠ Dobiášova jako učitelka Tv – občanské nauky. A zakusila jsem reálného života. Rok na to se mi již podařilo zdolat přijímací řízení na tutéž fakultu, obor učitelství Tv – Bi a stal se ze mne opět student. Je to již pátý rok, co mne její spáry polapily a pustí až v roce 2001. Praví se, že se pachatel vrací na místo činu, ale i že do stejné řeky nevstoupíš. A tak proto nebo i přesto v této době pobíhám po budově gymnázia mezi tělocvičnou a kabinetem biologie jako praktikant.

Mé sportovní snažení začalo dozrávat v roce 1994, kdy jsem v Polsku na mistrovství světa potrápila konkurenci dvěma čtvrtými místy. Rok poté jsem na slovenských jezerech blízko Bratislavy poprvé řádně vystrčila růžky a stala se vicemistryní Evropy v individuálním závodě – Hvězda a závodě dvojic s mapou – Monku. A již se mnou soupeřky musely počítat každý rok. V roce 1997 na Seči u Chrudimi se mi podařilo dosáhnout na nejvyšší evropský trůn v individuální disciplíně – Tyče. V závodě čtyřčlenných družstev jsme si doplavaly pro stříbro. Po několika vyhraných závodech světového poháru přišla loni – v září roku 1999 – moje radost největší. Z Chorvatska jsem si přivezla titul nejcennější – světový.

 

                                                                                                                     Zuzana Dvořáková

maturitní ročník 1994

Hudební skupina PVC – rock

V letech 1982 – 84 působila na pardubickém gymnáziu hudební skupina pod názvem „PVC – rock“ ve složení:

Petr BORKOVEC  – sólová kytara

Zbyněk DENK  – doprovodná kytara

David ŘEZNÍČEK – basová kytara

Miloš JIROUŠEK  – klávesy

Petr HODNÝ    – bicí

Jiří PAĎOUR   – zpěv

Skupina doprovázela různé akce na okolních ZŠ a vystoupila také na maturitních plesech Gymnázia Pardubice na pódiu dnes již historického Grand hotelu v Pardubicích.

Vyvrcholením účinkování „školního“ složení skupiny byla „Benátská noc“ v Újezdu u Litomyšle. „PVC – rock“ zde v srpnu 1984 hrála po boku legendárního pardubického hudebního tělesa „J. K. Band“ pod vedením Jaroslava Khaila, který v minulosti dal příležitost vystoupit i jiným gympláckým kapelám jako např. „Asfalt – rock“ s Jiřím Obhlídalem.

Skupina působila i přes změny v obsazení ještě několik dalších let, kdy již její repertoár tvořily oproti počátkům výhradně vlastní skladby.

A co ještě dodat? Jen mnoho pozdravů všem našim příznivcům z té doby a poděkování vedení gymnázia, které nás podpořilo hudební aparaturou i pochopením (v letech 1982-1984).

 

Děkujeme, za skupinu PVC

 

                                                                                                                    Zbyněk Denk

 maturitní ročník 1984

1. máj 1976

První květen roku 1976 nebyl jenom tak obyčejný den. Při velkolepém představení oslav lidské činnosti zvané práce se konalo jedinečné díkůvzdání nás studentů gymnázia orgánům rudé moci za právě dokončovanou novou budovu naší alma mater.

Ale od počátku. Dávno přede dnem představení, my, roztřesení žáčci prvního ročníku (tedy poslední ročník nastupující za cestou poznání ještě do staré budovy) jali jsme se trénovati velkolepou šou na ploše starogymnaziálního sportovního hřiště. Pevně seřazené šiky účinkujících byly v úvodu seznámeny s detailně propracovaným scénářem vystoupení. Poté jsme se pustili do nacvičování. Vojensky přesným a pevným krokem, vyrovnáni v ostře řezané čtverce a obdélníky, jsme kroužili po běžeckém oválu kolem hřiště. V cílové rovince byla zbudována tribuna. Tedy popravdě stály tam štafle, na kterých v napoleonském posezu seděl profesor občanské nauky. Na daný povel zvednutou pravou paží velícího Napoleona jsme v mžiku zastavili, na druhý povel zvedli obě ruce. Na třetí povel jsme s nimi začali odborně třepotat a na čtvrtý povel  z našich pubertálních hrdel vyšlehla vichřice v podobě výkřiku „Děkujeme za novou školůůůůůůůůůůůůůů!“. Tento rituál jsme opakovali nesčíslněkrát v rytmu pochod po oválu – zastávka – ruce – třepotání – uragán. Jako prérijní štvanci v chuchvalci zvířeného prachu, jako cizeléři programu brazilského karnevalu.

V den D vyšlechtěni v blankytně modrých košilích s vínovou šlajfkou a s trémou zahnanou několika startkami jsme se pustili do jedinečného představení. Bránou borců byl honosný pochod gladiátorů třídou Míru. Na konci této trasy se to mělo vše stát. Pod tribunou plnou neforemných strýců stál velitelský vůz. Tedy khaki vejtřaska, na jejíž střeše seděl náš Napoleon. V duchu rčení „Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti“ připraveni na vše jsme zahájili. Na první povel jsme zastavili, na druhý a třetí povel se zvedla mexická vlna rozbouřených mladých a dychtivých rukou. Na čtvrtý povel jsme zařvali“ „Děkujemééééééééé za novoůůůůůůůůůůůůůůůů školůůůůůůůůůůůůůůůů!“

Nádhera! Jedno stranické oko nezůstalo suché. Dojetím. Jedno studentské oko nezůstalo suché. Smíchy. Taková byla holt doba, takoví jsme byli holt i my.

Dnes už vím, že náš výkřik nebyl ani heroický, ale ani vůbec směšný. Bylo to prostě jenom předčasné a převtělené poděkování za čtyři báječná léta kamarádství, lásek, kytar, lyžáků, fotbálků, piškvorků, brambor, chmelu a někdy možná nakonec i toho učení.

 

„Děkujeme ti, školóóóóóóóóóóóóóóó!“

 

 

                                                                                                                     Ing. Zdeněk Šmejkal

 maturitní ročník 1979

Proč jsem se stal matematikem

Čas od času jsem takto tázán. Tak trochu žertem odpovídám, že z lenosti. A dodávám vysvětlení – protože všechny ostatní předměty se ve škole člověk musí učit, jen matematiku stačí chápat. I když na tom argumentu je asi více pravdy, než bych sám chtěl přiznat, nebyl to snad důvod jediný. Životní dráhu si většinou vybíráme během svého středoškolského studia. A proto, když jsem byl požádán o příspěvek do sborníku k výročí pardubického gymnázia, využil jsem příležitosti nejen zavzpomínat na svá mladá léta, ale současně sám sobě odpovědět, proč se matematika stala mým povoláním.

Gymnázium v Pardubicích jsem navštěvoval v letech 1974 – 1978. A jako moji vrstevníci, navštěvoval jsem hned gymnázia dvě. Přesněji, dvě budovy téhož gymnázia. V roce 1976 jsme se stěhovali do nové budovy v Dašické ulici. Dostavěné se skluzem, nebo spíše nedostavěné, protože tělocvičnu jsme viděli až po maturitě. Jak tak sedím a doluji vzpomínky, začínají se vybavovat historky. Samozřejmě humorné, jiné snad ani nebyly. Třeba hodina tělocviku, při které se s tělocvikářem utrhly kruhy,  a on vstal z žíněnky mírně otřesen po pádu na hlavu, třímaje v ruce utržený kruh, čímž názorně demonstroval věrnost tezi „Za každých podmínek se pevně držet nářadí“, kterou nám v průběhu téže hodiny kázal. Nebo ta ze školního výletu do Mikulova, ale tu nelze zmiňovat písemně.

Zpět k matematice. O té se hodí hovořit již proto, že právě letošní rok 2000 byl Světovou Matematickou Společností vyhlášen Rokem matematiky, za podpory organizace UNESCO. Čím je matematika zajímavá? Je matematika zkostnatělá věda plná nepochopitelných vzorců? Strašák nebohých studentů, kteří na ni nemají buňky? Nevěřím. Ti, kteří takzvaně neměli buňky, jen neměli štěstí na dobrého učitele. Bez matematiky se dnes neobejde žádná moderní věda, ať technická nebo přírodní. Ale matematika není jen nástroj sloužící jiným. Matematika je umění. Matematika je zdroj krásna. Ne náhodou měli slavní matematici tak blízko k hudbě i výtvarnému umění. Matematik pracuje jako umělec. Řešení problému, hledání důkazu či snaha o co nejlepší a nejpřesnější formulaci matematické věty jsou tolik podobné hledání a tápání umělce ve snaze vyjádřit a sdělit své cítění druhým. Elegantní matematický důkaz je umělecké dílo (bohužel jej většinou může ocenit ještě méně laiků než moderní obrazy). Nedávno zemřelý světoznámý maďarský matematik židovského původu Paul Erdös říkával o těch nejelegantnějších důkazech, že patří do „Knihy s velkým K“ (anglicky „Proofs from The Book“). Tuto Knihu spravuje Bůh a zapisuje do ní od každé věty jen ten nejhezčí důkaz. Matematika však dokáže být nečekaně dynamická. Častokrát spolu matematici soupeřili ve snaze najít důkaz dříve než ti druzí, psali si ostré dopisy a bojovali o prvenství dravě a drsně. Matematika prostě není vůbec zkostnatělá, je živá, dynamická, krásná. A protože jsem měl to štěstí, že mi mí učitelé ukázali tento pohled na matematiku, stala se mým povoláním.

Zpět do pardubického gymnázia. Vzpomínám na profesory, kteří mne učili. Na všechny vzpomínám rád, mnohé dodnes občas vídám. nyní ale myslím především na profesory matematiky. Profesor Tomáš a hlavně dr. Kubát, který mne přitáhl k matematické olympiádě vlastně ještě před započetím gymnaziálního studia, a byl mi poté skvělým učitelem i vzorem. Myslím, že od něj jsem pochytil radost z práce s mladými, bez které bych nemohl být nyní sám vysokoškolským pedagogem. Mimo jiné mu také vděčím za učitelský trik stimulovat pozornost studentů záměrnými chybami na tabuli. Úspěšně jej používám při svých přednáškách jak v Praze tak v Americe. (Dokonce jsem si jej osvojil natolik dobře, že mnohé chyby již dělám zcela bezmyšlenkovitě.)

Myslím, že naprostá většina lidí vystudovala svůj obor, protože ve správný okamžik měli nablízku správného učitele, který je pro daný obor nadchnul. Já jsem se stal matematikem především proto, že mne na pardubickém gymnáziu učil dr. Kubát. Za to správné matematické nasměrování kdysi před 20 + e lety Ti, Jožko, upřímně děkuji.

 

  Doc. RNDr. Jan Kratochvíl, CSc.

                                                                                                 maturitní roční 1978

 

Zamyšlení

Na Gymnasium Pardubice jsem nastoupil v pohnutém roce 1968. Byli jsme vlastně jedni z prvních studentů čtyřletého gymnasia, neboť do té doby existovala tříletá střední všeobecně vzdělávací škola, takzvaná esvévéeška. Studenti našeho ročníku se ještě mohli rozhodnout, jestli chtějí maturovat po třech letech, nebo po čtyřech. Čtyřleté studium mělo pro mne tu výhodu, že jsem mohl zvolit třídu s rozšířenou výukou matematiky a fyziky. Byl to experiment realizovaný poprvé právě v našem ročníku. Spočíval v tom, že studenti mající poněkud kladnější vztah k exaktním vědám byli soustředěni do jedné třídy a dostali za odměnu například 7 hodin matematiky týdně včetně povinné maturity z tohoto pro mnohé tak nepopulárního předmětu. Sluší se na tomto místě také podotknout, že náš první třídní učitel a vyučující matematiky po celé čtyři roky byl nynější ředitel tohoto ústavu pan profesor Kubát. Domnívám se dodnes, že zřízení matematické třídy byl dobrý nápad. Vzpomínám si, že někteří vyučující humanitních předmětů se na nás zpočátku dívali s více či méně skrývaným despektem, to se však během čtyř let zcela změnilo. Náš logický způsob myšlení si našel jejich sympatie, nejen při větném rozboru.

Na toto téma si ještě neodpustím jedno menší zamyšlení. Pardubické gymnasium je mimo jiné typické tím, že jeho absolventi nacházejí uplatnění jak na technických, tak na humanitních vysokých školách. Je zde tedy ideální možnost sledovat vztah a význam obou základních směrů lidského poznání. Doby našich studií zapadají přesně do dob normalizačních. Přírodní vědy tehdy měly relativní výhodu, že jejich obsah nebyl zdaleka tolik infikován ideologií nejsilnější strany s  ústavně zajištěným vítězstvím ve volbách, na rozdíl od věd společenských. To mělo za následek i příliv mozků na stranu přírodních oborů. I naše matematická třída měla vysokou úspěšnost v přijímání na vysoké školy, i když i tehdy bylo také snazší dostat se na školu technickou. Po pádu železné opony se stalo prestižní záležitostí navštěvovat různé jazykové školy. Mozky tedy jsou dnes v těchto třídách. Je to názorně vidět i na větší úspěšnosti tříd jazykových než těch ostatních. Problém vidím v tom, že samotné jazyky nestačí, ideálem je solidní vzdělání v jakémkoliv kreativním oboru a jeden světový jazyk musí být samozřejmostí, kterou si student odnese ze střední školy. Pokud naše produkty technické, legislativní, umělecké i jiné nebudou komparativní s ostatním světem, nebude nám už naše jazyková připravenost příliš k užitku.

Ač je to paradoxní ve světě, který prožívá informační boom a prohlubující se pracovní specializaci, vidím stále na úrovni středních škol sloužících jako příprava na vysokoškolské vzdělání šanci spíše pro gymnasia než odborné školy. První důvod je dán tím, že středoškolští pedagogové nemohou předávat nejnovější poznatky v úzce specializovaných oborech. Jejich úkolem je informace naučit vyhledávat, třídit a využívat, ať jsou jakékoliv. Sám jsem to zažil po příchodu na vysokou školu, kde náskok gymnasistů v adaptaci na vyšší stupeň školství byl zpočátku evidentní, ačkoliv informací úzce svázaných s oborem jsme měli daleko méně. Druhý důvod se stává aktuální s naším přibližováním se euroatlantické civilizaci. Dnes již jen málo lidí bude mít to pohodlí pracovat celý život na jedné věci, kterou se v mládí naučil ve škole. Flexibilita a schopnost hledat si uplatnění po změně podmínek trhu s výrobky, a tím i pracovními příležitostmi, bude základním předpokladem životního úspěchu. Vím, o čem mluvím, v posledních šesti letech jsem to zažil dvakrát. Pěstování těchto schopností bude, doufám, hlavním úkolem školství v příštích letech. Zde vidím dobrou startovní pozici gymnasií a doufám, že ji využijí.

Zvláště tomu pardubickému to přeji nejen jako absolvent, ale i starosta města Pardubice z let 1994 až 1998.

 

   Ing. Libor Slezák, CSc.

                                                                                                                  maturitní ročník 1972

Dobrý den, jmenuji se Aleš Voves

a posílám na „poposlední“ chvíli panu J. Kubátovi příspěveček.

Moje vzpomínky na pardubický „gympl“ (ať už se to někdy jmenovalo tak a jindy onak) se nevztahují k 21. září 1910 – byť bych někdy při pohledu do zrcadla mohl připustit, že jde jen o zapomnětlivost.

Faktem je, že jsem „obsadil Slovenské povstání“, kde naše SVVŠ v šedesátých létech sídlila, bez bázně a hany. Možná (!!!) jsem zneužil toho, že v oné budově kdysi učil můj táta a řada jeho kolegů byla ohleduplnější vůči mým prohřeškům, aby neranila na „rodičáku“ nevinného. Tudíž fungoval fabulovaný scénář: pan profesor Jiří Plch: „My tě s Jardou Faktorem necháme odvést školníkem Strakou k nám do kabinetu a pár facek bude pedagogičtější než týrat poznámkami tvého tátu!!!“

Připouštím však, že jednou poznámka vyšperkovala nejen mně, ale i všem dalším šesti chlapeckým kolegům (Matuškovi, Párovi, Balatkovi, Pavalovi, Pickovi a Drábkovi) žákovskou knížku exkluzivním zápisem. „Váš syn se spolu s dalšími spolužáky nezúčastnil povinné hodiny tělesné výchovy. V případě další neúčasti mu škola zakáže účast na tanečních hodinách!“ Konec citátu. A konec mého tančení trvá dodnes! Zbývající 24 potenciální spolutanečnice ze třídy rády odpustily.

Studentských veselostí ve škole proti Legionářskému parku, který začínal vedle bytu rodičů Jana Přeučila a končil vedle bytu rodičů Pavla Landovského, bylo v  učebnách mnoho. Tam, kde o pár let dříve sedávalo básnické „trio“ Jiří Pištora, Petr Kabeš a Jiří Gruša a do kterých pak po nás usedali – už v nové budově – Jana Švandová, Jiří Bartoška a další kamarádi, kteří „byli dál než se smetím“.

Vždyť koho by nelákalo oknem a zadkem napřed opouštět přízemní učebnu biologie a spícího pana profesora na vzdory tomu, že s laťkou v ruce většinou číhal všudepřítomný školník Straka!!! Ani to nebolelo a ta zapálená partyzánka po útěku do bufáče na 10 dkg bramborového salátu a limošku stály zato (tedy za 2 Kč)!

A holky krásněly před očima. Bohužel většinou pro studenty vyšších ročníků. A taky nezapomenu na paní profesorku Říhovou, což byla noblesní kantorka – pro nás F. L. Věkovské generace. A na profesora Zahradníka (skvělého výtvarníka), kterému bylo jasné, že na geometrii většina z nás kašle, a on kašlal jen tehdy, když při vyučování kouřil. Nu a kdo z naší generace by zapomněl na paní profesorku Ubíkovou, u níž měl nejlepší známku ten, kdo měl nejméně pětek v jejím notesu. Ta energická ženská, která nás tak „terorizovala“, že jsme si zároveň nedovedli představit nikoho jiného v pozici šéfové školního výletu (když nám ve vlaku došla cigára, nabídla svoje…).

Nějakým způsobem jsem na začátku 60. let otěhotněl úspěšnou maturitou. Po ní jsem se setkával se svými kantory „jen“ při tzv. maturitních srazech. Spolužačkám přibývaly fotografie dcer, synků i vnoučat (hrůzný to kultovní doprovod všech studijních exhumací!) a postupně ubývala rezervovaná místa pro naše učitele. Naposledy chyběl Jiří Klap (taky to se mnou neměl lehké!).

Nyní jsem rád, že pod pozvánkou na toto setkání je jméno našeho vrstevníka RNDr. Josefa Kubáta. Do karlínské galerie chodí totiž nejen na obrazy, ale i na víno pedagogická celebrita Matematicko-fyzikální fakulty University Karlovy. A hezky se poslouchá „Jó, Joska když nám z Pardubic někoho pošle, tak většinou ten student je na červený diplom!“

Bez červeného diplomu, ale s úctou!

           Aleš Voves

 maturitní ročník 1963

Vzpomínka

Prošel jsem všemi stupni škol kromě mateřské. Nemohu vymazat z paměti absolvování našeho pardubického reálného gymnázia, sídlícího tehdy ve Štefánikově ulici.

Vážím si toho, že jsme ještě měli povinnou latinu, i když jsme z ní nematurovali. Byl jsem průměrný student. Matematika byla moje slabá stránka. Před maturitou nám paní profesorka Čechová umožnila řešit slovní příklady, které byly u zkoušky. Během vyučovací hodiny jsem nechtěl od spolužáků nápovědu, snažil jsem se přijít na výsledek sám. Až doma jsem za dlouhou dobu nalezl správné řešení.

V úterý dne 9. června 1953 jsem maturoval. Z padesáti příkladů jsem si vytáhl právě ten úkol, který jsem pracně  vyluštil. Před komisí jsem asi nevynikal, ale hlavně že jsem uspěl. Zázrak? – nevím. Profesor Vostřel mně dal z chemie z milosti dostatečnou, takže jsem měl možnost studovat na pražské pedagogické fakultě jazyky.

Jako kantor jsem neuměl malovat svým žákům do jejich památníčků, ale psal jsem citát: Neříkej, čemu ses učil, ale řekni, co umíš.

 

                                                                                                                     Jiří Konečný

 maturitní ročník 1953

Paní profesorka Nevídková – Babička

Zažili jsme ji jako starší dámu, vybraného společenského chování, v naší době již pravděpodobně v důchodovém věku. Její trochu víc než molet postava byla předurčena k tomu, aby nám připomínala laskavou mámu, ne-li babičku. Svým způsobem předběhla dobu. Na konci čtyřicátých let nebyl běžný tycianový  přeliv, který v dopadu slunečních paprsků se měnil v zářivý bronz a vytvářel jiskřivou aureolu její hlavy.

Škoda, že dnes už mi vypadlo z paměti téma zadané kompozice z českého jazyka. Většinou volila k těmto účelům citáty, případně celé verše z básní. Vždy nás nemile překvapila a nedala nám dopředu nejmenší šanci se na nějaké téma připravit. Jednou to bylo mnohoverší, které na hustě popsanou tabuli psala snad deset minut. Pro nás to byl víc než perný zážitek.

Jednou měla sdílnou náladu a svěřila se nám, že v profesorském sboru je básník. Chtěli jsme vědět, kdo tím literátem je. „No přeci kolega pan profesor Faltus.“ Trochu nás to překvapilo. Profesor Faltus, vyučující biologie, vypadal jako důstojný důchodce. Věděli jsme o něm, že v Brandýse nad Orlicí, kde bydlel, hrál velmi rád tenis. Teď se dovídáme, že je také básník.

„Vy mi nevěříte?“ řekla s milým babičkovským úsměvem. „Ale opravdu, my dva jsme schopni se celé přestávky bavit v rýmech. A vidíte, mnozí o mně tvrdí, že jsem úzkoprsá.“

Vtom třída zašuměla velkým halasem. Měli jsme před sebou kulaťoučkou postavu, která obnášela ňadra dvou velkých melounů.

 

                                                                                                                    Ing. Karel Müller

 maturitní ročník 1950

Pan profesor Alois Buchart

Dějepis jsem měl rád. V kvartě jsme měli pana profesora Řezáče a z dějepisu jsem měl jedničku. Brali jsme starověk a skončili jsme u říše Lydské a Chetitů.

V kvartě jsme měli pana profesora Bucharta. Dědek Nejedlý udělal reformu školství a vše začalo rychle směřovat k VŘSR. Za svého středoškolského studia jsem se nikdy nic nedozvěděl o starověkém Řecku a Římě.

Od této doby jsem už nikdy jedničku z dějepisu neměl a neměl jsem také nikdy učebnici dějepisu. To prostě vlivem socialistické společnosti a její snahy přetvořit dějiny k obrazu svému. Za zbývající čtyři roky mých středoškolských studií nebyla pravděpodobně žádná z nich ÚV KSČ schválena.

Chetité byli probráni, Řecko a Řím jsme přeskočili a pan profesor Buchart byl rázem u Přemyslovců. I on  dokázal vykládat poutavě, ale k výkladu se málokdy dostal. Většinou seděl za katedrou, houpal se na židli a ruce měl položeny ve vytažené zásuvce katedry. Jeho sporá postava zarámovaná výrazně uhrančivýma očima, dlouhé minuty za hrobového ticha zkoumala naše tváře. Houpal se, houpal se a jeho pohled na nás působil jak pohled krajty tygrovité. Třída byla jak zařezaná a každý uhýbal očima do iracionálního prostoru a chvěl se před obavou nad možným vyvoláním.

Seděl jsem přímo pod katedrou v první lavici s Kozlem Rálišem. Proč v první lavici? O lukrativní místa v zasedacím pořádku byl sveden lítý boj již první den školního roku. I největší opozdilci a zaspávači přicházeli do školy s půlhodinovým předstihem, aby zabrali vhodné místo. Já byl přespolňák. Vlak přijížděl na zastávku v 7.35, a než jsem doběhl přes Bubenčák do školy, bylo již vše obsazeno. Ráliš byl z Bohdanče a jezdil do školy na kole.

Sedím v první lavici, oči mám upřené na prázdnou černou tabuli, zoufale se snažím nesetkat se s pohledem pana profesora. Má duše jektá strachem, že budu vyvolán. Proboha, jak může tak drobný pán vyvolat tak velký pocit strachu. Jak mohl být prvoligovým fotbalistou a hrávat fotbal za Slávii?

Kozel Rálišů vedle mne dostal třesavku a hryzal si nehty až do živého masa. Koutkem úst cedil: „Dívá se na mne,“ a vyplivl ukousnutý nehet. „Jak mě tasí, dostanu kuli,“ a vyplivl druhý nehet. „Dostanu-li kouli, tak ho zabiju!“ Vyplivl další nehet. „Vím, kde bydlí, naproti jsou Sběrné suroviny.“ Vyplivl nehet již z druhé ruky. „Počkám si na něj, vemu tam železnou trubku a bacím ho po palici.“ Další nehet už nevyplil, ale spolknul.

„Ráliš k tabuli!“ Zazněl trochu ochraptělý hlas pana profesora. „Jste stabilně na 5 a ještě se bavíte.“ Osud Ráliše byl zpečetěn. Vše se opakovalo s pravidelnou přesností a nakonec byl reparát.

Mé postavení bylo poněkud jiné. První lavice a zájem o dějepis mě sváděl k napovídání. Věrka Salivarová mě ještě navíc chlebila a říkala: „Karle, v napovídání jseš  jednička. Ty tak zřetelně mimikou artikuluješ, že to musí každý pochopit.“

Když to řekla Věrka, tak jsem se obzvláště snažil. A pan profesor to každé čtvrtletí konstatoval: „Müller, za napovídání 5 a víc se s Vámi bavit nebudu!“.

Vždy to důsledně dodržel. Celé čtvrtletí si mě nevšiml. Když byla konference, měl vyzkoušeno asi polovinu žáků. Porada byla navečer a před kabinetem pana profesora byla dlouhá fronta nevyzkoušených. Někdy na konci jsem byl s pětkou za napovídání já. Jako poslední jsem zkroušený bázlivě vstoupil do kabinetu. „Müller, notorický nápověda, proč si tak komplikujete život?“ pravil pan profesor, když jsem ustrašeně stál u dveří.

„Bitva u Domažlic,“ vystřelil na mne.

„1431,“ bleskově jsem zareagoval.

„Založena Karlova univerzita?“ byl druhý výstřel.

„1348,“ vypálil jsem já.

„ 5 + 1 = 3 , odchod“

A tak se to opakovalo rok co rok.

S Kozlem jsem seděl dál. Nehty mu nikdy nestačily dorůst. Měl je okousané až do živého masa.

Pan profesor při výkladu občas používal slůvko milerád. Když to použil, vždy jsme s Rálišem málem vypadli z lavic. Milerád znělo v našich uších jako memento napomenutí Miler-Ráliš a v naší mozkovně zakódovaná představa dalšího průšvihu.

 

          Ing. Karel Müller

maturitní ročník 1950

Rozloučení s pubertou

Jak vždy zírám a občas i závidím, co veselého druzí dovedou povídat o situacích, kterých jsem se údajně zúčastnil, tak bezpochyby budu přinejmenším zírat, kolik komických příhod se dostane do tohoto sborníku. Svým příspěvkem mnoho humoru nepřidám, je výsledkem hrubého nátlaku jednoho z těch, které nápad psát o kantorech potrefil.

Opožděná studentská puberta je hrozná věc pro některé chudáky pedagogy i pro tu zlobivou dušičku, když její rádoby majitel začne konečně v kvintě – sextě brát rozum.

Jak třídní Štorek mohl pro jednu z nich najít spoustu pochopení a nasměrovat ji k oblibě a brzo i vášni číst? Nejdřív to byla četba povrchní a bez výběru, ale i pro to měl Štorda porozumění a dobré rady. Probíráním Nezvala došlo i na chápání autorů v jejich proměnách. Štordův majestátný výklad byl u slov „nyní ouřada, nic kloudného neprodukuje“ doplněn gestem před neméně majestátné češtinářovo bříško; Nezvalové pak pro mě byli přinejmenším dva a u všech dalších autorů jsem se začal zamýšlet, kdy a pod jakými vlivy psali.

Gesta profesora Rouse bývala doplňkem zlehčujících poznámek, ironických frků. Ofélii posílal do kláštera spolu s poúnorovým režimem, Romea citoval s odkazem na nová školní nařízení, jinou literární ukázkou elegantně zepsul kolegu, který se mu něčím znelíbil. Ach Venca, v hecování prostě mistr nad mistry.

Jiného rázu byly invektivy s výraznou gestikulací profesora Veverky – Fouska, zřejmě pravicového soc. dem. Dost jsem o nich tehdy přemýšlel a z jednotlivých střípků si skládal své soc. dem. (ne však pravicové) přesvědčení. Konkrétní vzpomínka se spíš váže na jeho teatrální brojení proti ztrátě času čištěním zubů, mytím či ještě prozaičtější toaletou, protože při všech těchto činnostech lze přinutit mozek pilně pracovat. Holt pedagog nanejvýš systémový – některá jeho gramatická schémata jsem používal aspoň pět, možná deset let.

Ne deset let, nýbrž celý další život mně znělo Engelsmannovo neustálé „to toleruji“ a občasné „to akceptuji“. Byl pro mě zjevením, imperativem přemýšlet. Toho člověka, vždy s nějakou knížkou, jsem neuměl přezdívat, ačkoliv třeba jeho gesta s kroužící tužkou k tomu dávala dobrou příležitost. Pod jeho vlivem se snažil luštit mj. i původní marxistickou literaturu, přičemž narychlo vzniklá důvěra v objevení nejsprávnějších řešení se během zhruba tří let změnila v poznání nutnosti kriticky posuzovat naprosto všechno. Engelsmannovi dodnes vděčím za zácvik v toleranci, kterou zřejmě souzněl se spoustou maturantských a postmaturantských duší.

Příkaz zněl napsat něco o kantorech. Pomiňme tedy, že škola je vždy jen tou menší částí celkové cesty k dospělosti a zkusme si představit, jak Venca právě vtipně tuto kompozici zesměšňuje. Jak ji přívětivě posuzuje a dobrými radami vylepšuje Štorda. Zda Fouskovi stojí vůbec za přečtení nebo zda ji pateticky rozebere. Profesor Engelsmann samozřejmě reaguje svým „to toleruji“. A myslí to upřímně. Samozřejmě.

 

          Ing. Jan Čepek

maturitní ročník 1950

Reálné gymnasium – kvinta C

Bylo to dávno …

Jak dávno?

Před půl stoletím. Psal se školní rok 1946/47. Bylo rok po druhé světové válce a na reálném gymnasiu na Smetanově nám. vznikala třída kvinta C jako smetenec žáků zdejší kvarty a nových žáků z různých měšťanských škol. Učebnu jsme měli v prvním poschodí na konci vlevo.

Náš třídní profesor Norbert Havel vyučoval ve třídě angličtinu a domnívám se, že byl vždy jednu nebo dvě lekce před námi. Brzy se ukázalo, že se vytvořil velmi dobrý kolektiv 20 chlapců a 6 děvčat. Bývalí studenti předávali své zkušenosti nově přišlým a vůbec se nám nechtělo věřit, že pan profesor Richard Řezáč, který nás měl na dějepis, zkouší celý rok ve stejném pořadí jako v prvním čtvrtletí. Přesvědčili jsme se, že je to pravda a velmi oceňovali, že tímto způsobem se můžeme připravit na hodiny dějepisu v klidu, bez nervování a přetěžování paměti. Učebnice jsme tento rok neměli a pan profesor vykládal pomalu, abychom si mohli učivo zapisovat. Ze svých zápisků jsme se potom připravovali. Tato dějepisná pohoda se změnila ve třídě VII. C, kdy naši třídu převzal pan profesor Alois Buchart. Byla to změna se vším všudy. Pan profesor Řezáč byl menší, plnější postavy a přístupný rozhovoru se studenty. Pan profesor Buchart tak přístupný už nebyl, byl štíhlý a stále unavený. Tento rok jsme již měli učebnice. Všichni jsme měli z hodin dějepisu strach. Pan profesor od katedry bystrým zrakem sledoval, jak se třeseme a jak si každý z nás uleví, přenese-li se jeho zrak kousek dál. Vzpomínám si, že někdy byl jeden žák zkoušen skoro celou hodinu a na konci hodiny jsme dostali uloženo, odkud a kam až se máme na příští hodinu naučit. Zásada byla „znát vše od primy do oktávy“. Často se stávalo, že nás během čtvrtletí nestačil pan profesor vyzkoušet, potom jsme museli před klasifikační poradou sboru přijít na zkoušení odpoledne do kabinetu. Tento systém nebyl vůbec příjemný.

Protože v tomto roce většina z nás chodila do tanečních a po plese druhý den jsme měli na rozvrhu dějepis, šla jsem s Věruškou Salivarovou za panem profesorem prosit, zda by tento den nemohl být tak laskav a nezkoušet. Vrátily jsme se s nepořízenou.

A přišel ples, na který jsme se všichni těšili. A také dámská volenka a já jsem si stále uvědomovala, že jsem nevydobyla pro třídu omluvenku z dějepisu na další den. A pan profesor byl přítomen. Zamířila jsem tedy ke stolu pánů profesorů a požádala pana profesora Bucharta o taneček. Viditelně byl překvapen a snažil se mě přesvědčit, abych šla pro své spolužáky, ale já umíněně trvala na svém. Ostatní páni profesoři, především pan profesor Jan Laštovka říkal: „Lojzo, běž.“ Ale vše marně. Celou volenku jsem protrpěla v těchto končinách neúspěšně.

A přišla opět hodina dějepisu. Třídu jsme měli v druhém poschodí na západní straně. Pan profesor se tentokráte trochu opozdil, třída opět strachem nedýchala. Otevřely se dveře, pozdravili jsme povstáním, pan profesor usedl za katedru, zapsal do třídní knihy, položil pero a následovalo obvyklé sledování jednoho po druhém, kdo se nejvíce třese. A najednou se ozvalo „Rotterová“.

Byla jsem úplně zaskočená a velmi překvapená a ani sama nevím, kde se to ve mně vzalo. Vstala jsem a řekla: „Pane profesore, Vy jste mně dal včera košem a já Vám dávám košem dnes.“ A sedla jsem si. Dlouhou chvíli bylo ticho a potom pan profesor řekl: „To byl jen košíček.“ Vstala jsem a prohlásila: „Já Vám dávám také jen košíček.“ A opět jsem si sedla. Poprvé v životě jsem byla takto drzá. Třída byla překvapená. Zase bylo ticho, nezkoušelo se, pan profesor chvilku vyprávěl a zvonilo. Musím říci, že od této události jsem měla klid, žádné třikrát opakované zkoušení za sebou a tu dvojku jsem horko těžko vybojovala. Snad nás chtěl pan profesor naučit bojovat s nepříjemnostmi světa. Sám byl unaven a nemocen a výklad ho ještě více unavoval. Na konci roku odešel.

Možná, že jiní jinak vzpomínají, ty prosím, aby se chopili pera a opravili a upřesnili mé vzpomínky.

 

Mgr. Jaroslava  Dvořáčková – Rotterová,

                                                                                      maturitní ročník 1950

 

 

Jestliže se v republice šetřilo, tak nejdříve na školství

Třída C do oktávy nevydržela. Na konci septimy v naší třídě chyběli: Stanislav Franc, Bohuslav Neth, Eva Rážová, Zdeněk Setikovský, Jarmila Slejšková, Jaroslav Soudek, Jaroslav Vondra a Jaroslav Mach. Někteří se s rodiči přestěhovali, jiní nedokončili studium. Na utvoření samostatné třídy nás bylo málo. Jedna třída musela zmizet a byl problém jak to zařídit. Třída A měla 36 studentů a byla to latinská větev, třída B 23 chlapců technické větve a třída C 15 chlapců a 4 dívky technické větve.

Celé prázdniny jsme doufali, že se žádná kombinace nepovede. Ale povedla. Třída C se rozdělila. Chlapci přešli do třídy A mezi chlapce s latinou, dívky ze třídy A a my 4 ze třídy C jsme posílily stav ve třídě B, kde byli samí chlapci. Vzpomínám, jak paní profesorka Marie Šklíbová hubovala na ty „Káči“, co přišly mezi její milé „koloušky“.

Nebylo to moc příjemné tvořit zase nový kolektiv, ale brzy vše přebolelo. S úbytkem tříd se změnil také profesorský sbor. Odešli pan profesor Bohumil Weiner, Ladislav Pejchl, Alois Buchart, Norbert Havel, Richard Řezáč a další. Už nevím přesně, jak jsme se dělili při jazycích. Na angličtinu jsme byly ve třídě jen dívky a učil nás pan profesor Václav Rous. Ten se právě vrátil z vojenského výcviku a my jsme si všechny na první jeho hodinu vzaly do vlasů veliké mašle, kterých si nemohl nevšimnout; ocenil to jako projev puberty.

Který předmět jsme měli, když 9 děvčat odešlo na latinu, přesně nevím, ale s největší pravděpodobností deskriptivní geometrii s paní profesorkou Marií Čechovou. Ta nás měla také na matematiku. Prožila se třídou velké překvapení, když jsme se ve 2.pololetí dozvěděli změnu povinného maturitního předmětu. Minulí maturanti technické větve povinně maturovali z matematiky, ale my jsme měli povinně maturovat z deskriptivní geometrie. Některým z nás to bylo jedno, jen zaměnili povinný maturitní předmět za volitelný, ale někteří se deskriptivní geometrii moc nevěnovali – a nyní z ní měli maturovat. Pro ty to byla pohroma a paní profesorka si toho byla vědoma. A jen díky její zvýšené péči a vhodným výběrem maturitních otázek jsme všichni z deskriptivní geometrie odmaturovali.

 

Mgr.Jaroslava Dvořáčková-Rotterová

        maturitní ročník 1950

 

Ředitel dr. Blahout

Moc jsem vlastně pana ředitele Blahouta neznal. Byl to starší pán se vzpřímenou chůzí, s deštníkem, o který se opíral jako o hůl, a občas někdy hlásil  něco do školního rozhlasu. Všichni jsme věděli, že pokud z amplionu ve třídě uslyšíme „do ředitelny se dostaví“ a následovalo jméno studenta, vždy jde o nějaký průšvih. Tak jsme zaslechli občas „do ředitelny se dostaví Dudešek nebo Sommerschuh“ a jmenovaný klidně vstal, pohladil si svou tvář, uklonil se vyučujícímu a cupital do ředitelny, která byla v přízemí. Za chvíli se opět vrátil do třídy s rudou tváří, kterou si hladil, a všichni věděli, že pan ředitel Blahout mu místo vyšetřování nějaké kauzy dal pěkně přes hubu.

I já jsem měl možnost poznat, jak chutná pěkná facka od pana ředitele. Bylo to ještě za války, vlastně na konci války, kdy jsme ještě chodili do školy pravidelně, protože několik měsíců po této události jsme už chodili jen pro úkoly, nepravidelně do různých míst Pardubic, dokonce i do restaurace Zlatá štika.

Zda to bylo ještě těsně před pololetím, či těsně po něm, to už opravdu nevím. Vím jen, že byla krutá zima – tomu by odpovídal rok 1942 – sněhu bylo snad půl metru, a tak jako primáni, tedy dvanáctiletí uličníci, jsme se před budovou školy na Smetanově náměstí koulovali. Byla to docela pěkná bitva. Někteří stáli dole pod schody na chodníku, jiní se schovávali za mohutnými bronzovými vstupními dveřmi. Sněhové koule létaly jedna za druhou, počítali jsme, kolikrát se kdo trefil. Spolužák vykukoval ze dveří, napřáhl jsem se a hodil. Ani jsem si nevšiml, že velké dveře se pomalu otevřely a uprostřed nich pan ředitel Blahout. Nestačil jsem už hozené sněhové kouli změnit směr, a tak pěkně přistávala na kožichu pana ředitele. Ten nepromluvil, jen na mě prstem v rukavicích ukázal a ohnutým ukazováčkem zřetelně dával najevo, že k němu mám jít. Pomalu jsem se šoural po schodech nahoru. Pan ředitel  mně nejprve podal do ruky svůj svinutý deštník, potom obřadně sundával rukavici z  pravé ruky a důstojně mně ji vložil do rukou. Nepromluvil ani slovo, nerozčiloval se. Najednou – a byl to mžik – dopadla na mou levou tvář pořádná facka. Dlaň pana ředitele byla otevřená, takže do tak nebolelo, jako by to bylo pěstí. Nestačil jsem ani křiknout leknutím, zavzlykat. Pan ředitel pomalu vzal svou rukavici z mých dlaní, vsoukal do ní svou ředitelskou ruku, odňal mně i srolovaný deštník a pomalu kráčel ze schodů do města. Nepoděkoval jsem, jen jsem se trochu uklonil, ale pan ředitel bez jediného slova důstojně odcházel.

Dnes, když kráčím Blahoutovou ulicí, která byla na jeho počest pojmenována a která je vedle mého bydliště, si občas vzpomenu, jak rychle byl přestupek vyřešen; bez protokolů, zbytečných výslechů a nadávek. Byla to vždy facka, která seděla, přišla v pravý okamžik, ani moc nebolela a každý věděl, že si ji zasloužil.

Nemohl byste, pane řediteli, pokud se na nás tam shůry díváte, to nějak zařídit, aby to znovu fungovalo jako tenkrát. Někdy by to bylo moc prospěšné. A za tu facku Vám dodatečně děkuje student I.B reálného gymnázia v Pardubicích Jiří Černý.

 

                                                                                                                     Mgr. Jiří Černý

    maturitní ročník 1950

Koláček

Jmenoval se sice Teplý, ale každý student jej znal pod jménem Koláček. Jméno dostal podle jednoho z autorů učebnice zeměpisu Urban-Zpěvák-Koláček, protože ve třídách často citoval slovutného profesora zeměpisu prof. Koláčka. Ta přezdívka byla tak zakořeněná v celé boudě študáků, že často docházelo na rodičovských schůzkách k trapasům, když rodič neúspěšného studenta se ptával po panu profesoru Koláčkovi a nevěděl, že se za tímto jménem skrývá pan prof. Teplý.

Byl to dobrák, který by asi ani kuřeti neublížil, a snad právě proto se stával terčem mnoha lumpáren študáků všech tříd na gymnáziu. Malá postavička s ještě menšími brýlemi, které mu padaly z malého nosíku a přes které se často díval do třídy, dávaly tušit, že se za touto postavičkou v tmavém oblýskaném obleku s vytahaným šosem a oblýskanými lokty skrývá člověk dobrý, laskavý s velkou znalostí zeměpisu celého světa.

Trvalo nám jen několik týdnů, než jsme přišli na to jak na něj vyzrát, jak jej prokouknout a co na něj platí. Čtyřicet mladých mozků ve třídě, které více zajímalo sexuální harašení než biflování z učebnic, brzy přišlo na řadu fíglů, které v dalších letech využívalo ve svůj prospěch.

Myslím, že to všechno začalo někdy v kvintě. Celé škole bylo divné, že má naše třída výborný prospěch ze zeměpisu. To tajemství našeho úspěchu bylo tak velké, že ani Olda Rob, který měl v nižší třídě bráchu, nic neřekl o našem tajemství. Nebylo nijak složité. Každý měl svůj krásný, nepomačkaný a upravený sešit ze zeměpisu, který byl s ostatními schováván ve třídě ve skříni, a vždy před hodinou zeměpisu byly sešity rozdány. V sešitě zeměpisu měl ovšem každý z nás jen jednu zpracovanou otázku z fyzikálního zeměpisu, který se tehdy probíral. Jako dnes si vzpomínám – a nikdy to nezapomenu, že hrást vzniká v soustavě ker, které jsou proniklé stupňovitými zlomy. A že prolom je opak hrástu. Následoval obrázek hrástu a obrázek prolomu. Nic víc, nic míň! A tak měl každý něco z fyzikálního zeměpisu ve svém sešitu. Na tom by nebylo nic divného. Celý ten fígl výborných výsledků ze zeměpisu spočíval v tom, že každý počítal s tím, že otázku, kterou má ve svém sešitě, vždy při zkoušení dostane. Bylo to geniálně jednoduché, prosté a fungovalo to téměř tři čtvrtiny školního roku.

Koláček zkoušel vždy od prvního, což byl Beránek, nebo od posledního, kterým byl Žemla. Když vyvolal Černý, vzal jsem sešit, uklonil se před panem profesorem, podal mu sešit a čekal. Koláček otevřel sešit, přečetl si nadpis hrást, prolistoval celý sešit, kde již nic nebylo, znovu se vrátil na první stranu, zavřel sešit a chvíli přemýšlel. Pak otočil vlevo svou černou rozcuchanou a řídnoucí kštici a řekl: HRÁST. Na ten okamžik jsem čekal a řekl: hrást vzniká v soustavě ker, které jsou proniklé stupňovitými zlomy. Prolom, opak hrástu prolom. A nakreslil jsem oba obrázky na tabuli, aby vše bylo zřetelné. Koláček se podíval na tabuli a řekl: výborně. Snad třikrát či pětkrát se mně podařilo získat takto výbornou ze zeměpisu, než to zkazil Vašek Žemla, který na jaře před klasifikační poradou byl vyvolán, došel k tabuli, a než dostal otázku, již sám začal vykládat svou otázku ze sešitu.

„Pardon, pane Žemla. Ještě jsem Vám nedal otázku!“ A Vašek dostal otázku, kterou nečekal a ani neuměl, a dostal nedostatečnou. To Koláčka povzbudilo a naladilo, protože u nás ve třídě pětku ještě nikomu nedal. A začal dávat otázky sám. A byla do pohroma: samá nedostatečná. To jsme samozřejmě ještě neuměli a neznali akci, nazvanou Spolek pro potírání rušitelů, což bylo někde v sextě či v septimě. Zeměpis v kvintě jsme se stejně museli naučit, ale prospěch 1,00 ze zeměpisu pro celou třídu jsme již nikdy nedosáhli.

 

         Mgr.  Jiří Černý

maturitní  ročník 1950

Spolek pro potírání rušitelů

Když hrozilo, že bude Koláček zkoušet, a my jsme to neuměli a nic neznali, nastupovala akce „Spolek pro potírání rušitelů“. Spočívala v tom, že se muselo za každou cenu zabránit tomu, aby Koláček zkoušel. Měli jsme ve třídě dva fenomenální pískače mezi zuby, kteří vyluzovali pískání, aniž se jim pohnula tvář, protože si pískali mezi zuby. Já jsem to zkoušel, ale nikdy jsem to nedokázal. Tito fenomenální pískálkové – Jarda Dudešek a Kubeš Vomela byli ovšem rozsazeni tak, že jeden z nich seděl v poslední lavici vlevo a druhý v první lavici vpravo. Když Koláček vytáhl notes a třída rozhodla, že se dneska zkoušet nebude, nastoupila parta pískálků. Jarda vzadu jemně do ticha třídy zapískal, aby to Koláček zaslechl. Ten zpozorněl a za pár vteřin se pískání ozvalo znovu. To již povstal Olda Rob, který byl předsedou Spolku pro potírání rušitelů a oznámil panu profesorovi, že ve třídě je rušitel a že musí být zlikvidován a odhalen. Pomalu postupovali třídou od katedry dozadu a pískot se stále ozýval. Když došli asi na tři metry k Jardovi, ozval se vpředu Kubeš a dvojice se pomalu obrátila a začala se pomalu vracet zpět ke katedře. Samozřejmě, že bylo po hodině, nezkoušelo se, protože musel nastat výklad další látky a hodina byla zachráněna.

Občas jsem si vzpomněl na pana profesora Teplého, a dokonce na jednom maturitním večírku jsem to svým bývalým žákům dával k dobru. Nevěřili tomu, stejně jako tomu nechtějí věřit mí vnuci a snad tomu ani nebudeme věřit brzy i my. Přesto ale věřím, že se na nás tam seshora pan profesor Teplý, alias prof. Koláček,  dívá a usmívá se na nás a říká: „Vy rošťáci!“.

 

          Mgr. Jiří Černý

maturitní  ročník 1950

Pan profesor  Štork  – češtinář

Byl to starý mládenec a bydlel někde u Zelené brány. Měl asi rád dobré jídlo, protože byl mírně obézní, jeho hlavu zdobil krásný 3 cm vysoký trávník – ježek. Nemusel se proto ani moc česat. Češtinář to byl ale výborný a na hodiny se vždy připravoval. Měl spisovatele napsané na takových malých kartičkách, ze kterých nám při literatuře psal jména autorů našich i cizích děl na tabuli. Byl dost přísný, ale spravedlivý a měl pro rošťárny študáků vždy pochopení. Každou přestávku stával ve 2. poschodí u velkého okna a kolem něj vždy kupa jeho žáků, se kterými probíral nejen literaturu, ale i zážitky z každodenního života.

Vzpomínám si, jak jsme měli tehdy, snad to bylo v kvintě či v sextě, povinnou četbu. Byl jí román Aloise Jiráska F. L. Věk. Čas od času vždy zkoušel vypravěčské umění svých žáků z přečteného textu. Moc se nám nechtělo ten zdlouhavý román, který nám v pubertě toho zase tolik neříkal, protože naše zájmy byly trochu jiné než spor otce a syna v obchodě v Dobrušce, číst. Samozřejmě, že jsme četli, alespoň mnozí z nás, román na přeskáčku. Podle toho, zda jsme byli již z vyprávění F. L. Věka zkoušeni. Nějak jednou došlo k tomu, že jsme místo gramatiky či čeho měli být zkoušeni z posledních kapitol slavného Jiráskova románu.

Pochopitelně jsme to nepředpokládali, nebyli, alespoň někteří, připraveni. Mezi těmi postiženými byl i Zdeněk Šikola, výborný student, hudebník a klavírista, který ovšem Věka nečetl stejně jako já.

„Tak Šikolo, co jste se dověděl z románu?“ ptal se pan profesor Štork. A Zdeněk vstal a začal vyprávět. Štorkovi to občas zacukalo koutkem úst, ale nevyprskl, jak bylo jeho zvykem. Vyslechl si monolog Zdeňka Šikoly, aniž by hnul brvou, posadil ho a vyvolal mě, abych pokračoval. Neměl jsem tušení, o co v románu šlo, jen jsem zaslechl od Dušinky Cajzla, který jako vzorný student měl Věka již přečteného: jel na žebřiňáku do Prahy na korunovaci.

Co mně jiného zbývalo. Vstal jsem, začal jsem se potit a nesměle jsem vykládal o cestě F. L. Věka na žebřiňáku do Prahy na korunovaci. Samozřejmě, že to vše bylo úplně jinak. Třída se ohromně bavila, bavil se i Štork a nakonec řekl: Šikola a Černý: za to, že jste to nečetli – pět. Za to, že jste si to krásně vymysleli a mluvili zřetelně, jedna. Celkově tři.

Vzpomínal jsem si na tu příhodu v hodině češtiny, když asi před třiceti lety herec Brzobohatý hrál F. L. Věka a já se s rodinou díval na televizní seriál. Tehdy jsem si řekl, že ten román musím přečíst znovu, abych tam na nebi neurazil pana profesora Štorka.

 

         Mgr. Jiří Černý

maturitní  ročník 1950

 

Zajímavé postřehy a některé epizody ze života OKTÁVY VIII.A

v letech 1941 – 1949

 

Každý ze studentů a absolventů osmiletého pardubického gymnázia si odnesl řadu společenských i osobních zážitků během těchto studijních let, a tak je snaha organizátorů vydat sborník, kde by vzpomínky na některé zážitky byly zajímavé pro více studentů, maximálně chvályhodná.

Okupace německou armádou ve čtyřicátých letech nás zastihla ve velmi mladistvém věku 11 – 15 let, kdy se relativně persekuce nedotkla vylučování ze studia či odsunem na totální nasazení do Německa. Ovšem nezapomenutelná připomínka se týká jedné inspekce při vyučování, kdy do třídy přišel říšský inspektor Werner, před kterým se klepal strachem každý příslušník učitelského sboru. Pamatuji si živě, že si sedl do poslední lavice a nikoho z nás ani nenapadlo se ze strachu ani za ním otočit … Spravedlivé odplatě pro tohoto krutovládce, který se podepsal pod mnoha nezákonnými zákroky nad staršími studenty, bylo učiněno zadost po skončení druhé světové války vynesením zaslouženého trestu smrti, kterému neunikl!

Rok 1945 přinesl i daleko radostnější události a přehlušil vzpomínky na tragické události, které ve válečných letech přinesl první noční nálet bombardérů spojenců na Pardubice s následkem kolem stovky zabitých a zraněných civilistů. Pak ještě následovaly další dva denní nálety, které již zasáhly vojensky strategické cíle v oblasti nádraží, letiště a rafinérie ropy (tzv. Fantovka).

Hned po skončení válečného období a vzniku osvobození republiky se začalo rozvíjet skautské hnutí a vzniklá družina Rysů pod vedením 4. oddílu v čele s náčelníkem BrNem (přezdívka pro bratra Nobilise), který se dožil velmi vysokého věku a zůstává v paměti jako zakladatel skautského hnutí a významným nestorem skautingu v Pardubicích. Proto je vhodné připomenout členy – skauty z naší bývalé třídy, kterým podporu a záštitu rovněž umožňoval bývalý ředitel gymnázia pan Pantůček. Jeho svérázné vystupování a zvláště osobní přítomnost při kontrolním objíždění v rámci tzv. pochodových cvičení na historickém starém dámském kole byla tradiční událostí. Ovšem poskytl prostor pro naši skautskou klubovnu a snad také proto, že byl kladně ovlivněn svým synem rovněž skautem – Svetozarem. Ten se stal po dostudování mimo jiné významným expertem v překladatelské činnosti z ruštiny a zvláště z arabského jazyka.

Student s přezdívkou „Paňťa“ byl jedním ze dvou synů již zmíněného ředitele našeho gymnázia a bydlil ve služebním bytě přímo v budově reálného gymnázia v prvním patře. Mimořádný ohlas celé třídy zůstává v paměti, když se někdy „podařilo“ Paňťovi zmeškat začátek vyučování a přišel o několik minut později současně „s přespolními“ dojíždějícími studenty.

Trochu jiná pikantní vzpomínka se váže k žáku Rudolfu Došlovi (nyní vážený občan a emeritní lékárník v nedalekých Sezemicích), který přistoupil do třídy později a na dotaz vyučujících při svém příchodu do třídy jako nový, neznámý student: „Odkud jste přišel?“,  s radostí odpovídal, že „došel jako Došel z Vídně“ … byla to pravda, protože odtud se s rodiči skutečně přistěhoval!

S přibývajícím věkem se ze skautské skupiny vyčlenili zájemci o sportovní veslování v rámci ČVK Pardubice, kteří se scházeli v klubovně na tzv. AROZE na Labi. Na čtyřce s kormidelníkem se vystřídali v pořadí od stroka-veslovoda (pozice před kormidelníkem na zádi veslic) Františka Lojdy, dále Svetozar Pantůček, Miroslav Kubín, Miloš Váňa až po háčka na špici lodě Františka Musila. Naše dorostenecká čtyřka dosáhla ve své době   a kategorii řady výborných výsledků, mezi nimiž bylo i v kombinaci s  dalšími členy pardubických veslařů (Zdeněk Gibiš, Zdeněk Jirásek, Miroslav Knapp) vítězství v Praze v prestižním závodě o putovní pohár tzv. Vondřichovy Osmy.

Se zájmem samozřejmě vzpomínáme na skautské tábory v Krkonoších, na Moravě na Dyji (pod vedením Slavoje Svobody – studenta střední školy mlynářské a pekařské – nadšeného propagátora skautského hnutí v Pardubicích) a na tréninková veslařská soustředění na nedaleké Sečské přehradě.

V následujících letech zazářili další vynikající veslaři v celostátním měřítku reprezentanti ve skifu a současní pamětníci Jiří Paleček (pracuje dosud aktivně ve spolku přátel Pardubic) a Slavoj Mejzlík. Průkopnický první závod však na skifu v Pardubicích absolvoval na Labi na 1 kilometrové trati František Musil a byl tehdy poražen daleko zkušenějším závodníkem Kubíkem ze Slavie Praha.

Další sportovní úspěchy lze vyzvednout při účasti na školních turnajích v košíkové a dříve ještě propagované vybíjené …, na kterých se podílela opět většina uvedených studentů naší třídy VIII. A reálného gymnázia a dalších zmíněných reprezentantů.

Přítomnost vodního toku Labe přitahovala k vodáckému sportu oddíl vodních skautů a později další odvětví, jako byli kanoisté – slalomáři a vodní lyžaři. Nakonec o několik desetiletí později se stal slavným obyvatelem již v uvedených nedalekých Sezemicích (prakticky předměstí Pardubic) současný slavný olympionik a několikanásobný mistr světa – Martin DOKTOR !

Bohužel úplná porevoluční pohoda trvala jen tři roky, nežli se objevila na politické scéně komunistická strana a události kolem jejich puče v únoru 1948! To zasáhlo neblaze i do studentského hnutí na našem gymnáziu, kde docházelo k represáliím. Byl vyloučen Zdeněk Janeček, který byl donucen k emigraci na Západ, a takových postižených byla celá řada. Po roku 1989 a obnovení demokracie v naší republice se „dobří holubi“ vraceli do svého rodného města a mohli tak při výročních setkáních diskutovat o svých osudech. Ty byly velmi pestré, ale většinou všichni překonávali nástrahy obtížných životních podmínek srdnatě a byli přijati příznivě ve staré vlasti svými kamarády z naší třídy, jako jsou např. MUDr. Vláďa Řezáč (Švýcarsko) nebo Prof. Dr. Zdeněk Janeček (Francie).

Zajímavé bylo spontánní politické smýšlení celé mužské části třídy, kde z dvacetičlenného kolektivu 18 nás bylo laděno jednoznačně pravicově a sympatizovalo s tehdejší stranou národně socialistickou, 1 podporoval lidovce a pouze 1 byl zastáncem a sympatizantem tehdejší KSČ (i když jeho otec byl podnikatel – mlynář). Celá třída si jej paradoxně chránila, abychom měli důvod a oponenta ke kontroverzním diskusím. Prudké „politické“ přestřelky celé třídy byly na denním pořádku. Jaromír Pospíšil byl však i v budoucnu zásadový a férový kamarád, stal se docentem přes přírodní vědy a broučky …

Taková byla jednoznačná struktura tehdejšího studentského smýšlení, než došlo k nešťastným únorovým událostem a vzniku politické situace, která byla v demokratických kruzích nazývána „TOTÁČEM“ či „vládou BOLŠEVIKA“ a přetrvávala neskutečných 40 let do vzniku tzv. sametové revoluce…

Následující rok 1949 byl naším maturitním rokem a také určitým rozchodem jednotlivých studentů naší třídy s touhou po vysokoškolském studiu nebo byl odchodem  do praktické činnosti. Třída se tak rozprchla po celé ČSR a vraceli se postupně úspěšní absolventi medicíny (7 lékařů + 1 veterinář), právníci, lékárník, přírodovědec, profesoři a další odborníci z jiných zajímavých profesí. Quido Udržal se stal úspěšným trenérem akrobatického smíšeného družstva motocyklistů Svazarmu Pardubice a propagoval motoristickou činnost po celé republice.

Vzhledem ke koedukované třídě, kde byla desítka děvčat, začalo také jejich zásluhou organizování setkání vždy po pěti letech, které naposledy vyvrcholilo s oslavou maturity v roce 1999 s významným „kulatým“ výročím po 50 letech !!!

Dalo by se napsat také o životě jednotlivých profesorů, ale bohužel z našich vyučujících zůstal již jen jediný žijící současník – latinář prof. Jaroslav FAKTOR. Jeho první manželka byla naší několikaletou třídní, ale pak se zamiloval do naší spolužačky Zdenky Suchánkové, oženil se s ní a jejich manželský svazek trvá v plné pohodě dodnes.

Tedy to je jen takový letmý pohled do historie naší třídy a měl by být příspěvkem, který byl vyžádán na poslední chvíli organizačním výborem při vydání sborníku k  90 letému výročí založení pardubického gymnázia. Mnoho cenných poznatků by jistě doplnil dlouholetý předseda třídy, v mládí bývalý vynikající lehký atlet a později zkušený lékař – internista MUDr. Miroslav Kubín – zasloužilý patriot Pardubic a věrný osadník města perníku a Velké pardubické.

  MUDr. František Musil, CSc.

                                                                                                       maturitní ročník 1949

Vzpomínka na reálné gymnasium v Pardubicích

Stará rozlehlá budova pardubického gymnasia měla dva vchody, ale používán byl pouze jeden. Za druhými, vnitřními dveřmi nás obvykle „vítal“ pan školník Frianf, starší usměvavý pán, mírný a laskavý, nikdy na nás nekřičel. Měl jistě děti rád a bylo to na něm vidět. Často si na něho vzpomenu. Nikdo z pánů profesorů neměl bohužel v sobě toto světýlko vstřícnosti jako on.

Vztahy mezi studenty a profesory (profesorkami) byly spíše strohé, málokdy se proteplily. Alespoň já jsem to tak vnímala a pokládala jsem to za nezbytné. Jejich soukromý život byl uzavřen kdesi jinde.

Na některé vzpomínám častěji. Snad nejvíce na profesora Štorcha. Nebyl velký, spíš podsaditý, měl silně prošedivělého ježka. Nedá se říci, že by se přímo usmíval, spíš jaksi jen pod vousy. Myslím, že nás měl docela rád, rozhodně z něho nečišel odstup povýšené cizoty jak z většiny ostatních. Měl smysl pro humor. Lavici, kde seděla dívka – enfant terrible třídy, nazval jednou pelechem nepravosti. Pomalu se k ní přibližoval, aby popřál čas rychle skrýt případné nepatřičnosti. Jednou nám přečetl báseň, ve které se několikrát opakovalo: váš, slečno Elso, dlouhý zlatý vlas (J. Vrchlický?). Ten vlas, zpočátku obdivovaný, ocitl se posléze v jakémsi jídle. Pan profesor se trošku uštěpačně usmíval, asi měl mírnou pifku na ženské pokolení. Byl tuším starý mládenec, nikoliv zahořklý. Kantor to byl spravedlivý, nezaujatý. Češtinář. Paní profesorka Raušarová hned po něm. Měli jsme ji na dějepis. Byla zajímavá. Vysoká, napřímená, v  pracovním plášti středně modré barvy s kapsami. V té pravé nosila klíče a občas se lehkým plácnutím přesvědčila, zda tam opravdu jsou. Přednášela poutavě, stojíc na stupínku naprosto zúčastněna na tématu, zpestřovala občas přednes historickými klípky, což jsem milovala. Měřila všem stejně. Téměř ji vidím, vždycky stála vzpřímeně a nic jí neušlo. Velice bystrá žena. Připomínala mi něčím lasičku. Žila prý sama s otcem, radou Raušarem, byla i dosti zcestovalá.

Milá je vzpomínka na hodiny zpěvu s panem profesorem Vovsem. Hodiny úterního uvolnění, až zábavy. Jednou nám vypravoval velice vtipně obsah Radúze a Mahuleny. Škoda, že těch hodin nebylo víc!

Profesor Honzl, přírodopisec, byl alespoň sympatický, i když se s námi moc nebavil. Jednou přinesl nůši polního kvítí a dal nám je poznávat. Pohroma! Lítaly pětky. Ani druhy obilí jsme většinou nerozeznali. Zamračeně nám řekl: Ne  že byste měli být všichni sedláci, ale jste lidi!

Pan profesor Kapička, deskriptivář, malý, trošku jako ustaraný (při našem vztahu k předmětu se ani nedivím, moc nám to nešlo, i když jsme se snažili, abychom ho nezarmoutili), hodný pán.

V oktávě jsme měly – samotné dívky – pana profesora Skalického jako třídního. Byl myslím hodný. Působil ale spíš trochu lhostejně, až otráveně. Proto nás překvapilo, když nám řekl před svatým týdnem: Nemyslete si, to není lehký úkol, vést takových sedmadvacet panen k maturitě! Do života nám řekl zajímavou větu: I když je mnoho věcí, které nevíte, víte alespoň, kde je hledat.

Bylo mnoho dalších, na které občas vzpomenu, na některé ráda, na jiné lhostejně, na ty poslední nerada. Měli své soukromé osudy, jistě též ideály, mnozí je patrně léty poztráceli a zůstala někdy jen nudná povinnost. I zde platí známé: Mnoho povolaných, málo vyvolených.

Přesto byli všichni součástí našeho mládí, našich trápení i radostí, naší bujnosti i plachosti. Válečná léta byla jistě krušná. Mně se ale jeví tak, že jsme se rádi a často smáli, byli vlastně v tom houfečku bezstarostní a ráda na ta léta vzpomínám.

 

Vanda Dudková – Dvořáčková

                                                                                                                          maturitní ročník 1946

Vzpomínka na pana profesora Václava Skalického

Jsem si vědom toho, že v příspěvcích k jubilejnímu 90. výročí našeho gymnasia bude zájem především o zážitky a zkušenosti z doby našich studií, já bych ale rád vzpomenul na událost z doby, kdy jsem pracoval jako lékař na interním oddělení nemocnice v Pardubicích.

Na našem oddělení se léčila řada pánů profesorů, které jsem ošetřoval. Byli mezi nimi profesoři Sedlák, Kasal, Jahnová, Rýdl, Rys, Kotyk, Kapička. Důvěrně jsem znal pana profesora Jirku Plcha, ředitele Kováře a pana profesora Václava Skalického, o kterém chci mluvit.

Pan profesor Skalický ležel na našem oddělení pro opakované onemocnění cévního a srdečního charakteru. Vzpomínám na něho, kdy nás učil fyziku, která, jak všichni víme, nebyla předmětem příliš poetickým. Ale pan profesor tenkrát, když přednášel o vlnění, začal tímto způsobem. Postavil se na stupínku a začal: „Jak vlny osením po Tobě hrají, mé vzpomínky a touhy, rodný kraji.“

Při jedné jeho hospitalisaci u nás jsem procházel s mediky oddělením a pana profesora Skalického jsem představoval žákům jako svého profesora fysiky a vyprávěl jsem, jak začínal tenkrát svou přednášku ve fyzice.

Po delší době jsem byl krátce mimo Pardubice a v té době byl znovu přijat pan profesor na oddělení nemocnice – tentokrát neurologické. Při mém návratu mi oznámila sekretářka paní Štěrbová, že pan profesor leží na neurologickém oddělení a že se tam na něho dívají jako na starého a nabručeného „dědka“.

Šel jsem tedy za ním na neurologii a tam ležel odevzdaný a otrávený pan profesor Skalický. Obrátím se k němu a říkám: „Pane profesore, copak mě nepoznáváte.“ a řekl jsem mu své jméno. Musel jsem to opakovat několikrát, ale on se stále mračil a bručel. Až najednou se otočil ke mně a povídá: „Jak vlny osením …,“ zasmál se a už jsme zase byli kamarádi. Mně skoro vytryskly slzy v očích.

 

                                                                                                                       MUDr. Jiří Melichar

    maturitní ročník 1946

Zažloutlé „Frekventační vysvědčení“ ze dne 28. června r. 1924 se „jí vydává, aby mohla být přijata do školy střední.“

Nebylo  asi jediné, které tehdy do života dostaly absolventky první poválečné obecné školy v Pardubicích. Sešlo se nás tehdy u přijímací zkoušky asi čtyřicet. Po jejím úspěšném složení jsme se staly primánkami Dívčího reálného gymnasia Boženy Němcové.

Na první dva roky máme ty nejkrásnější vzpomínky. Naše třída nebyla v hlavní budově, které jsme studentským žargonem říkaly „bouda“, ale v prostorném dvoře za divadlem, dnes už obestavěném vysokými, moderními budovami. Zde nás pro život připravovali a do něj nenásilně, s velkým zaujetím, nezměrnou trpělivostí a laskavostí uváděli: náš třídní profesor Oupický – latina, čeština, profesor Vosyka – matematika, zeměpis, přírodopis, profesorka Mecheldová – němčina, profesorka tělocviku E. Černá, Sokolka tělem i duší, již jsme milovaly a říkaly jí Evženka. Protože v činžovním domě, v němž byl ústav umístěn, nebyla tělocvična, sdílely jsme ji se studenty reálky. Nacházela se ve volně stojící budově v sousedství kostela (klášterního). Je už dávno zbořená.

Jako terciánky jsme se přestěhovaly do „boudy“ a naší třídou se stala kreslírna. Byla to prostorná, velice příjemná, světlá místnost. Sousedila s kabinetem našeho profesora kreslení, akad. malíře Vojtěcha Sedláčka. Jedinou nevýhodou bylo časté stěhování, pokud měly další třídy hodinu kreslení.

Než jsme postoupily do kvarty, nastala veliká změna. Chlapecké klasické gymnasium bylo změněno na reálné, oba ústavy sloučeny a přemístěny do společné budovy v ulici Štefánikově.

Tam jsme prožily zbývajících pět roků do maturity. Po dokončení kvarty mnoho spolužaček odešlo do jiných škol. Zůstaly jsme jako jediná dívčí třída z celého ústavu. Ostatní byly koedukovány.

V roce 1932 nás odmaturovalo třináct.

 

Olga Melounová – Freiberková

                                                                                                      maturitní ročník 1932

 

  • Archiv příspěvků:

    Duben 2021
    Po Út St Čt So Ne
     1234
    567891011
    12131415161718
    19202122232425
    2627282930  
Autorský obsah tohoto webu smíte Šířit — kopírovat, distribuovat a sdělovat dílo veřejnosti za těchto podmínek: Uveďte autora — Máte povinnost uvést údaje o autorovi a tomto díle způsobem, který stanovil autor nebo poskytovatel licence (ne však tak, aby vznikl dojem, že podporují vás nebo způsob, jakým dílo užíváte).Neužívejte dílo komerčně — Toto dílo nesmíte využít pro komerční účely. Nezasahujte do díla — Toto dílo nesmíte pozměňovat, doplňovat, využívat celé nebo částečně v jiných dílech. Vždy uveďte prosím odkaz na původní zdroj vaší citace.

Informace o zpracování osobních údajů
Prohlášení o přístupnosti
Informace o přístupnosti

web www.gypce.cz byl založen 25. 3. 2001
© 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019

facelift blueTR (ver.69.0001) 2017
  • Josef Rak (webmaster)
  • Milan Volejník (editor)
Tento web je vytvářen pedagogy i studenty našeho gymnázia.

© Gymnázium, Pardubice, Dašická 1083, 530 03 Pardubice, Česká republika.

Kontakt:
  • telefon: 466 650 715
  • e-mail: info@gypce.cz
  • web: www.gypce.cz

Správa webu: Přihlásit se




Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.



Další informace zde.